S vanilkovou koblihou do říše divů

16. června 2010 v 11:38
Mám se skvěle. Ráno jsem vstala pozdě a na poslední chvíli doběhla do práce. Cestou jsem si stihla koupit vanilkovou koblihu, polomáčené a marmeládový šáteček. Uvařila jsem si kafčo s horou smetany a pustila si na notebooku Alenku v říši divů. To je mé pracovní dopoledne:-). Ale to je jiná pohádka. Ten film mě donutil přemýšlet. Možná ani tak moc přemýšlet, jako snít. Vždycky jsem byla zasněná do svých představ a snů a nechtěla jsem se jich vzdát. Žila jsem v pohádce a jiném světě.

Vrací mě to zpátky. Do minulosti. Do chvílí, kdy jsem ležela v trávě, nepřemýšlela, jen ležela a byla šťastná za to, že vůbec existuji. Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč se rozčilovat kvůli rozbitému hrnečku, nebo špatné známce. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, že existuje stejné množství malých věcí, které mě rozesmějou a pobaví. Asi jsem blázen. Malá naivní holka, která by opravdu chtěla žít  v pohádce. V perníkové chaloupce, za sedmero horami, řekami, městy, mosty, státy... daleko od současného světa. Pyč z tadyma. Možná do blázince:-).

Chtěla bych být ta princezna z Willyho Fogga. Moc... jak cestuje přes celý svět za 80 dní. Nevím proč. Vlastně vím. Protože v pohádce je všechno tak hezky jednoduché. Vlastně i život je jednoduchý. Nesmírně jednoduchý. Jen my smými myšlenkami, si jej děláme těžký.

Třeba se popelka taky jednou rozvedla, ale druhý díl ještě nenapsali;-))).
 

Znovu....

13. června 2010 v 12:22 | Bauca
Začínám znova psát, znova žít.... je to zvláštní pocit. Schválně tady nechám všechny články, myšleny, pocity, které jsem napsala tenkrát a doufám, že budu mít jednou odvahu si je přečíst. Bojím se toho, co je, co bude, vím jen to, co bylo.... žiju minulostí. Omluvte mé nesmyslené a zmatené myšlenky, ale právě tak se teď cítím.

První školní týden

5. září 2009 v 13:18
Dobré pracovní poledne přeji.
Prvděpodobně nejpřesnější pozdrav, kterým můžu vyjádřit svůj stav. Po téměř týdením navštěvování naší školy přišel víkend. Obvykle bych napsala, přišel KONEČNĚ víkend. Jenže já jsem se na něj skoro vůbec netěšila. Konečně se zase něco začalo dít.

Dnes jsem vstala klasicky prázdninově kolem 9. hodiny, jako každý druhý den jsem snídala ovesnou kaši od Emca a klasicky si do ní dala mandle, přez hodinu se dívala na věčný seriál Ulice na sestřině novém notebook, vlezla si do vany a relaxovala jsem. Začalo to nádherně. Po půl hodince ve vaně jsem si s hrůzou vzpomněla, že jsem zapomněla na své malé chlupáče. Vyletěla jsem z vany rychlostí blesku a s mokrými vlasy jsem se vydala v 11.00 na ranní venčení. Jak mi bylo líto, mých malých chlpáčů, ale jsou stateční a vydrželi xD.

Nečekaně jsem se vrhla na tvorbu svých školáckých povinností. Naučila jsem se dalších 10 kytek z herbáře, protože jsem se dozvěděla, že je musíme znát nazpamět až 1.září je to celkem komické. Ale už jich umím 20 xD. Koukla jsem na nový rozvrh a dnes se chystám naučit se už na úterý, protože v pondělí máme s Klárkou významnou akci, vid?xD

Docela mi ta škola chyběla. Těšila jsem se na to, jak to bude stejné jako předchozí 2 roky. Nevím, proč mi to ted přijde úplně jiné. Připadám si tam hrozně velká, prvácí mi uhýbají z cesty, neřeknou ani půl slova, když je předbíhám na obědě....a spousta dalších věcí, které jsou prostě jinak. V pondělí mi začíná celoroční kurz angličtiny a už se moc těším. Je to prostě jiné. Jsem spokojená sama se sebou, se svým životem, s učením, s psiskama. Ignoruju lidi, které mě otravujou a kteří mi přijdou totálně ujetí a blbí a jen se směju. Jen to, že už nejsem druhák mě trápí....
 


Organizační pokyny

4. září 2009 v 15:44
Já prostě musím. Dostali jsme nový předmět a k němu jako bonus našeho starého tělocvikáře. A pokud by Vás zajímaly naše organizační pokyny pro jeho hodiny pokračujte níže.
Myslím, že je nezbytné podotknout, že je to identicky opsáno ze sešitu, kde to máme na první úvodní stránce:-)))))).

Bavte se dobře

ORGANIZAČNÍ POKYNY

  • po zazvonění sedím na místě, služba odpovídá za zavření dvěří
  • po pozdravení s vyučujícím si na jeho pokyn všichni, kromě službysednou, služba hlásí absenci a ostatní jsou v tichosti
  • při vyvolání k tabuli si všichni automaticky zavřou sešit, kromě toho, kdo chce být vyvolán
  • za aktivitu v lavicích a 3 + dostanu 1, která nahrazuje ústní zkoušení, za 3 - dostanu pětku, ale jen když nebudu dávatpozor (piškvorky,mobil,ptáci,lodě)
  • jednou za rok mi bude odpuštěna jedna 5 - ústní vyvolání, pakliže vyučujícímu před vyvoláním nahlásím tečku. Tečka mi bude odebrána při nesplnění domácího úkolu
  • při hodině automaticky vypínám mobil
  • každý zápis v sešitě začíná datem a hodinou

Někeré pasáže jsou opravdu komické ( ptáci, piškvorky). Tak jsme úspěšně zahájili 3. ropčník:D

Už po 12.:-))

4. září 2009 v 15:30
Už po 12. jsem ráno vstala brzo 1.září. Předpokládala jsem, že to bude stejné. Prostě každoročně je to stejné, katastrofální třída a mezi nimi pár spřízněných duší, stejní učitelé a příšerný rozvrh. Už po 3. jsem jela 1.září autobusem do Rožnova velmi brzy, když nepočítáme minulý rok (1. září jsem prozvracela doma xD), abych chytla dobré místo. Letos to začínalo naprosto úžasně. Po prázdninách jsem se cítila nezkutečně odpočatě, chytly jsme v Veruš místo, které jsme si vybraly už v prváku a probraly jsme možné i nemožné věci. Chápejte, ve škole jsme byly už kolem 6. hodiny. Přece, jsme nechtěly sedět zase v první (!!!) lavici. Ač se to bývalým majitelkám naší lavice nelíbilo ani trochu, my jsme byly spokojené.

Seděly jsme a čekaly jsme, až si zase poslechneme školní řád, až nám připomenou maturity a další důležité věci, které se první školní dělají. Bylo velmi překvapující, když jsme zjítili, že nejsou rozvrhy a na snad na polovinu předmětů máme JINÉ učitele. Nejvíc jsem "obrečela" pana Pyše. Úžasný angličtinář, nenutil nás se učit. Kdo chtěl mluvit anglicky dobře, stačilo ho poslouchat a psát to a pamatovat si vše, co říkal. Což mí tupí spolužáci nikdy nepochopili. Je to nejlepší učitel, jakého jsem kdy měla. Buuuuuu proč nám ho vzali??? Zapálím 2.B oni nás ho vzali:D. Tak tedy angličtinářku máme příšernou, nemám ji ráda, a to jsme ji měli jen jednou (!!!). Na fyziku jsme dostali úžasnou a mladou paní učitelku, dokonce mě s ní fyzika začala bavit, je fakt skvělá a nemám v jejích hodinách čas myslet na cokoli jiného. Další změnou je tělocvik, do teď jsme měli učitele poněkud staršího, přes to s ním byla neuvěřitelná sranda ( zvlášť když nás učoitel pochodovat kolem tělocvičny a řval LEVÁ DVA...xD). Teď máme pubertálního učitele s nagelovanými vlasy ve tvaru ježka:D. Bude mi chybět to púochodování kolem tělocvičny:D. A další a další změny. Náš češtinář se jmenuje Teller. Teda my mu říkáme der Teller. Jakože německy:D. Je úplně boží, ale bojím se, ale mám ho na ploše na mobilu....ani nevíte, jak jsem se bála, když jsem ho fotila. Má přez nos růži....chudák:D. Prostě zážitek.Škoda mluvit:D. Takže snad to stačí, budu pokračovat, až se vrátím z práce:-)).

Mějte se školácky:-D

Hm...

21. srpna 2009 v 19:53
Chtěla bych být malá. Tak malá, že bych nechápala souvisloti. Teď jsem rávila 3 prázdninové dny u babičky na Mikulůvce. Ach, proč jen 3?! Měla jsem možnost být tam s Kryštůvkem. Je to můj bratranec a jsou mu 2 roky. Chtěla bych být jako on. Chtěla bych mít 2 roky. Chtěla bych se radost z bonbonků, chtěla bych mít radost z toho, že pojedu s dědou do obchodu, chci to všechno zpátky. Nechci přemýšlet, chci jednat. Vždycky jsem taková byla. Proč už to neumím? Nechci přemýšlet nad tím, co dělám!!! Chci žít a nemyslet!!! Má život vůbec smysl? A co když se něco kazí? Neplatí potom "Lepší shořet, než vyhasnout?"

Something in the way

21. srpna 2009 v 19:46
...jednou všichni umřeme a nezbude z nás nic. Nikdo si na nás nevzpomene. Budeme jen kameny na hřbitově s opráskaným nápisem, který budou značkovat psi. Proč se tedy snažit něčeho dosáhnout????

Zamyšlení nad světem samým

17. srpna 2009 v 18:12
Říká se, že v roce 2012 bude konec světa. Většina z nás si pod pojmem KONEC představuje pád meteoritu, věčné války, rapidní změnu teplot nebo mnoho dalších globálních problémů. Co když KONEC znamená něco naprosto jiného? Co když lidstvo zabije samo sebe? Žijeme všichni na jedné planetě, dýcháme jeden vzduch, žijeme díky jednomu slunci a přesto se nenávidíme. Tohle to, co lidstvo zabije. Konec se blíží s narustající nenávistí. Před 15 lety bylo nemožné slyšet děti v mateřské školce, jak si vyhrožijí smrtí. Dnes je to běžné. Jak daleko to zajde, než zabijeme sami sebe.
Je zvláštní, že všichni se zajímáme jen o sebe. Mluvíme jen o sobě a o svých problémech. Ostatní nás nezajímají. Nechápu, jak někdo může vztahový problém stavět výš, než zkutečnost, že se se 12leté děti začaly zabít, že již tak mladé děti se dokážou samy zabít, oběsit, otrávit, zastřelit. Bohužel mám zkušenost s tím, že se něco podobného stalo jednomu z mých mladoučkých známých. Neunesl tíhu našeho světa a rozhodl se ukončit své trápení v pouhých 12letech. Tohle je katastrofa, než to, že zrovna nedostávám denně zlaté řetízky, prstýnky,že mě můj milovaný denně nebere na večeře, že nemám nový make-up, že bych potřebovala ke kadeřnici, že mám na nose obrovský jebák, že mám 5kilo navíc, že mám díru na botě, že už 2 roky nosím stejné tričko. Nenávidím to! Nenávidím povrchnost! Nenávidím, jak každý myslí jen na sebe. Proč řešit to, že NĚKDE se ZABILO 12leté!!! DÍTĚ?! Proč? Není to přece náš problém! Samozřejmě! Tohle zničí svět, ne meteorit. Ta nenávist a ignorace. Nechápu to. Asi jsem někde jinde, asi nepřemýšlím nad tím, že mám na nose pihy a neučesané vlasy. Možná chci ideální svět. Někdo říká, že to nejde. Já si myslím, že to jde. Jen bychom si to všichni museli přát. Je mi líto, že mnoho lidí zapomnělo, že žít je dar, radost a měli bychom se snažit, aby život každého z nás byl radost a dar. Ne se slepě dívat jen za svým snem a cílem..... možná pochopíte, když si poslechnete písničku od Nirvany - somenthing in the way....

Jen tak plácám

7. srpna 2009 v 17:10
Je zláštní, že nedokážu psát bez hudby. Když chci psát článek jen tak o tom, co si myslím, pustím si hudbu jinou, než tehdy, kdy pšíšu článek jen tak. Je to zvláštní, jak to na mě působí. Přemýšlím nad tím, kolik věcí ovlivňuje dnešní svět, všechny ty lidi, všechno. Nevím, co se stalo. Že by ta pomyslná dospělost? Vzpomínám si na doby, kdy jsem vždycky vyčuhovala, ale nikdy jsem neměla vysoké sebevědomí. Vždycky to tak vypadalo, někteří mě za to obdivovali, někteří nenáviděli. Vypadala jsem, že je mi to jedno. A přitom nikdo nevěděl, že nedokážu projít kolem skupiny lidí, že nedokážu jít sama na pizzu, že si nedokážu koupit oblečení, které se mi líbí a mnoho dalších věcí. V poslední době vyčnívám čím dál míň, čím dál víc přemýšlím o životě. Stejně jako jsem kdysi nedokázala projít přez náměstí, kde sedělo nezkutečné množství trapných pubertálních kretenů, tak ted se bez problémů projdu a je mi jedno, co si myslí. Prostě je pro mě nepodstatné, co si myslí ostatní. Ať si myslí, co chtějí. Jsem prostě svá a je mi moc fajn.

Usmívám se, když vidím mé vrstevníky, jak se snaží zapůsobit na ostatní, jak mluví sprostě a myslí si, že jim padne k nohám celý svět a pomlouvají ostatní, protože TO je to drsné:)). Ach jo, jak mi příjdou hloupí a malí. A od takových lidí mi má vadit kritika? Vždyť se je nedá ani poslouchat, natož cokoli, co řeknou brát vážně.

Snad na to taky jednou přijdou. Nevím, jestli do takového stádia, kde jsem já ted dospěje každý, ale začínám být ráda, že jsi si konečně uvědomila, že jsem osobnost se vším všudy a člověk nikdy nebude šťastný, dokud nebude svůj.

Výlet

2. srpna 2009 v 20:56
Titulek mluví za vše. S mým druhým já jsme se vydali na výlet. Rozhodli jsme se jít přez Lhoty až na Bystřičku. Bylo mi ho tak líto, když jsem si sedla na pařez a brečela jsem, že dál už prostě nejdu:D. Nějaký záchvat zoufalství, no vlastně už mám jen 2 prášky takže jsou mé nálady pochopitelné:D. Ale bylo mi ho fakt líto. Navíc Reni se půlku cesty tvářil, že asi umře a já měla strach, že ho mrtbého budu muset nést domů:D. Přežili jsme, vyšlapali jsme velký kopec s velkou časovou ztrátou na Radka a Dydy, ale dokázali jsme to ( to víte, vy společenské dušičky:D). Na Bystřišku jsme došli se zpožděním, kvůli mému pažezovému záchvatu, ale bylo to stejně fajn. Hrozně jsem se těšila na tu mou ZLATOU PLZNIČKU! A Radek v nějaké euforii objědnal GABRINUS!! Myslela jsem, že vyskočím z kůže, protože NESNÁŠÍM Gambrinus. Byl sice docela dobrý, ale když mi donesli moje BERUŠKU PLZNIČKU byla jsem v sedmém nebi. Pak jsem se zase rozbrečela, protože Radek řešil bydlení v Ostravě (ach ty hormony:D) a pak už jsem byla tak veselá, že mi bylo všechno jedno. Zpátky nás vzali Radkovi kamarádi. Jelo nás v autě 6 a 2 psi. Bylo to veselé, protože pan řidič je opravdu rychle, tak přemýšlím, čím a jak si zatlačit bouli na hlavě:)). Výlet to byl úžasný, lituju jen Radka, že semnou zažil mé brečící nálady, ale snad už je zvyklý:D. Ne, to zase ne....ach jo, stejně to byl úžasný výlet i ta moje plznička:)). Děkuju čumi:-*

Kam dál