Aspoň naděje

29. července 2009 v 22:36
Dnešek jsem si užila jako nikdy. Nemůžu si pomoc, ale některé věci teď vidím prostě jinak. Přišla jsem na to, že tady nebudu věčně, že jednou budu pryč, že jednou už si nebudu moct zaběhnout parkur, že jednou už nebudu moct někoho obejmnout, že jednou už nebudu moct jet na kole a dívat se kolem sebe, že už nebudu moct někomu říct, že ho mám ráda a mnoho dalších věcích, kterých by tu mohlo být desítky, stovky, tisíce,miliony. Nekonečně věcí, které jsou tak prosté a tak úžasné. Byl to zvláštní pocit, sice moc smutný, ale na dnešek asi nikdy nezapomenu. Strávili jsme s mým druhým já odpoledne na chatě. Grilovali jsme a přesto, že grilované maso jím málo - no vlastně nejím, udělala jsem vyjímku. Bylo to moc fajn a strašně dlouho jsem si tak dobře nepokecala. Kolem nás byly stromy, lesy, v dálce pod sebou byla vidět cesta a koleje, po kterých projížděl často vlak. Bylo to prostě pohodové a v té chvíli mi došlo, že jednou tohle všechno bude pryč. Přišlo mi to strašně líto. Vždycky jsem byla se smrtí a délkou života smířená, ale teď, když jsem tak moc spokojená a užívám si každé minuty jsem čím dám smutnější, protože tohle krásné jednou skončí. Musí to tak být. Ale co když nechci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | E-mail | Web | 30. července 2009 v 12:03 | Reagovat

Taky nechci a ty to víš, o tomhle sme debatovaly, ty nad pivem (velká holka:D) a já nad Kofolou (hodná holka:D)...Není to fér, ale musí to tak být... A s tou představou se prostě nedokážu smířit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama