Srpen 2009

Hm...

21. srpna 2009 v 19:53
Chtěla bych být malá. Tak malá, že bych nechápala souvisloti. Teď jsem rávila 3 prázdninové dny u babičky na Mikulůvce. Ach, proč jen 3?! Měla jsem možnost být tam s Kryštůvkem. Je to můj bratranec a jsou mu 2 roky. Chtěla bych být jako on. Chtěla bych mít 2 roky. Chtěla bych se radost z bonbonků, chtěla bych mít radost z toho, že pojedu s dědou do obchodu, chci to všechno zpátky. Nechci přemýšlet, chci jednat. Vždycky jsem taková byla. Proč už to neumím? Nechci přemýšlet nad tím, co dělám!!! Chci žít a nemyslet!!! Má život vůbec smysl? A co když se něco kazí? Neplatí potom "Lepší shořet, než vyhasnout?"

Something in the way

21. srpna 2009 v 19:46
...jednou všichni umřeme a nezbude z nás nic. Nikdo si na nás nevzpomene. Budeme jen kameny na hřbitově s opráskaným nápisem, který budou značkovat psi. Proč se tedy snažit něčeho dosáhnout????

Zamyšlení nad světem samým

17. srpna 2009 v 18:12
Říká se, že v roce 2012 bude konec světa. Většina z nás si pod pojmem KONEC představuje pád meteoritu, věčné války, rapidní změnu teplot nebo mnoho dalších globálních problémů. Co když KONEC znamená něco naprosto jiného? Co když lidstvo zabije samo sebe? Žijeme všichni na jedné planetě, dýcháme jeden vzduch, žijeme díky jednomu slunci a přesto se nenávidíme. Tohle to, co lidstvo zabije. Konec se blíží s narustající nenávistí. Před 15 lety bylo nemožné slyšet děti v mateřské školce, jak si vyhrožijí smrtí. Dnes je to běžné. Jak daleko to zajde, než zabijeme sami sebe.
Je zvláštní, že všichni se zajímáme jen o sebe. Mluvíme jen o sobě a o svých problémech. Ostatní nás nezajímají. Nechápu, jak někdo může vztahový problém stavět výš, než zkutečnost, že se se 12leté děti začaly zabít, že již tak mladé děti se dokážou samy zabít, oběsit, otrávit, zastřelit. Bohužel mám zkušenost s tím, že se něco podobného stalo jednomu z mých mladoučkých známých. Neunesl tíhu našeho světa a rozhodl se ukončit své trápení v pouhých 12letech. Tohle je katastrofa, než to, že zrovna nedostávám denně zlaté řetízky, prstýnky,že mě můj milovaný denně nebere na večeře, že nemám nový make-up, že bych potřebovala ke kadeřnici, že mám na nose obrovský jebák, že mám 5kilo navíc, že mám díru na botě, že už 2 roky nosím stejné tričko. Nenávidím to! Nenávidím povrchnost! Nenávidím, jak každý myslí jen na sebe. Proč řešit to, že NĚKDE se ZABILO 12leté!!! DÍTĚ?! Proč? Není to přece náš problém! Samozřejmě! Tohle zničí svět, ne meteorit. Ta nenávist a ignorace. Nechápu to. Asi jsem někde jinde, asi nepřemýšlím nad tím, že mám na nose pihy a neučesané vlasy. Možná chci ideální svět. Někdo říká, že to nejde. Já si myslím, že to jde. Jen bychom si to všichni museli přát. Je mi líto, že mnoho lidí zapomnělo, že žít je dar, radost a měli bychom se snažit, aby život každého z nás byl radost a dar. Ne se slepě dívat jen za svým snem a cílem..... možná pochopíte, když si poslechnete písničku od Nirvany - somenthing in the way....

Jen tak plácám

7. srpna 2009 v 17:10
Je zláštní, že nedokážu psát bez hudby. Když chci psát článek jen tak o tom, co si myslím, pustím si hudbu jinou, než tehdy, kdy pšíšu článek jen tak. Je to zvláštní, jak to na mě působí. Přemýšlím nad tím, kolik věcí ovlivňuje dnešní svět, všechny ty lidi, všechno. Nevím, co se stalo. Že by ta pomyslná dospělost? Vzpomínám si na doby, kdy jsem vždycky vyčuhovala, ale nikdy jsem neměla vysoké sebevědomí. Vždycky to tak vypadalo, někteří mě za to obdivovali, někteří nenáviděli. Vypadala jsem, že je mi to jedno. A přitom nikdo nevěděl, že nedokážu projít kolem skupiny lidí, že nedokážu jít sama na pizzu, že si nedokážu koupit oblečení, které se mi líbí a mnoho dalších věcí. V poslední době vyčnívám čím dál míň, čím dál víc přemýšlím o životě. Stejně jako jsem kdysi nedokázala projít přez náměstí, kde sedělo nezkutečné množství trapných pubertálních kretenů, tak ted se bez problémů projdu a je mi jedno, co si myslí. Prostě je pro mě nepodstatné, co si myslí ostatní. Ať si myslí, co chtějí. Jsem prostě svá a je mi moc fajn.

Usmívám se, když vidím mé vrstevníky, jak se snaží zapůsobit na ostatní, jak mluví sprostě a myslí si, že jim padne k nohám celý svět a pomlouvají ostatní, protože TO je to drsné:)). Ach jo, jak mi příjdou hloupí a malí. A od takových lidí mi má vadit kritika? Vždyť se je nedá ani poslouchat, natož cokoli, co řeknou brát vážně.

Snad na to taky jednou přijdou. Nevím, jestli do takového stádia, kde jsem já ted dospěje každý, ale začínám být ráda, že jsi si konečně uvědomila, že jsem osobnost se vším všudy a člověk nikdy nebude šťastný, dokud nebude svůj.

Výlet

2. srpna 2009 v 20:56
Titulek mluví za vše. S mým druhým já jsme se vydali na výlet. Rozhodli jsme se jít přez Lhoty až na Bystřičku. Bylo mi ho tak líto, když jsem si sedla na pařez a brečela jsem, že dál už prostě nejdu:D. Nějaký záchvat zoufalství, no vlastně už mám jen 2 prášky takže jsou mé nálady pochopitelné:D. Ale bylo mi ho fakt líto. Navíc Reni se půlku cesty tvářil, že asi umře a já měla strach, že ho mrtbého budu muset nést domů:D. Přežili jsme, vyšlapali jsme velký kopec s velkou časovou ztrátou na Radka a Dydy, ale dokázali jsme to ( to víte, vy společenské dušičky:D). Na Bystřišku jsme došli se zpožděním, kvůli mému pažezovému záchvatu, ale bylo to stejně fajn. Hrozně jsem se těšila na tu mou ZLATOU PLZNIČKU! A Radek v nějaké euforii objědnal GABRINUS!! Myslela jsem, že vyskočím z kůže, protože NESNÁŠÍM Gambrinus. Byl sice docela dobrý, ale když mi donesli moje BERUŠKU PLZNIČKU byla jsem v sedmém nebi. Pak jsem se zase rozbrečela, protože Radek řešil bydlení v Ostravě (ach ty hormony:D) a pak už jsem byla tak veselá, že mi bylo všechno jedno. Zpátky nás vzali Radkovi kamarádi. Jelo nás v autě 6 a 2 psi. Bylo to veselé, protože pan řidič je opravdu rychle, tak přemýšlím, čím a jak si zatlačit bouli na hlavě:)). Výlet to byl úžasný, lituju jen Radka, že semnou zažil mé brečící nálady, ale snad už je zvyklý:D. Ne, to zase ne....ach jo, stejně to byl úžasný výlet i ta moje plznička:)). Děkuju čumi:-*


Už jsme doma

1. srpna 2009 v 21:00
Jak jsem předpokládala práce nebyla a já jsem opět seděla v čajovně zadarmo:(. Tentokrát mi už ruply nervy a možná trochu nevkusně se vyjádřila o tamních poměrech a šla si hledat jinou práci, kterou jsem našla. Teď jen přemýšlím, jestli nechci zůstat tam, kde jsem a vyčkat na lepší časy, které kdoví jestli někdy přijdou. Sama potřebuju peníze jako sůl. A kdo ne, v dnešním světě? Vlastně peníze nepotřebuju. Mám jich poměrně dost, ale vím, že na ně nemůžu sáhnout. Vidina příštích, mých vysněných prázdnin mi to nedovolím. Na další prázdniny se těším ještě víc, než na narozeniny, Vánoce a první závody v sezoně:).Budou to mé vysněné prázdniny s úžasnou dovolenou,závodů....prostě to teď musím vydržet a těšit se na další rok:-)).

Byla jsem opravdu nešťastná z toho, že zase nepracuju, ale pak se mi nálada neuvěřitelně zvedla. Přišla jsem domů, vyvenčila psy a pak jim udělala radost a napůl jim rozdělila celou konzervu:). Asi jsem měla chuť dobré skutky. Vzala jsem si Děti z Bulerbynu a šla ven a hledala vhodnou lavičku, kde bych mohla číst. Do finále se dostala lavička mezi dvěmi paneláky a lavička zastrčená mezi stromy, kde jsem si nakonec sedla a vracela se do dětských let. Ach jo, jak moc mi to chybělo!

Sladké dětství

1. srpna 2009 v 15:51
Dnes mám odpočinkový den:). Cvičila jsem a ještě půjdu běhat. To je všechno, co dnes hodlám dělat. Když teda nepočítám to, že musím jít večer do práce, ale z tama stejně půjdu a hodinu domů a nevydělám si ani korunu, stejně jako tomu je celé prázdniny. Pracovat v létě v čajovně je fakt nevděčné:).
Sama nevím, co si s takovým množstvím volného času počít a tak jsem pročítala články na ostatních blogech. Samozřejmě jsem zavítala na blog Jenny a Killi. Napsaly obě nové články, které se mi spojily v jeden, přestože každá psala úplně o něčem jiném. Článek o dětech na blog Jenny mě donutil přemýšlet a vzpomínat na své dětství a Klářin článek mi připomněl DĚTI Z BULERBYNU. Moje jedna z milovaných knížek. Nemohla jsem jinak a vytáhla jsem tuto knížku po letech z dlouhé řady knížek ve spodním dílu police. Knihy, které jsem nepotřebovala, zapoměla jsem na ně, či jsem je četla nejméně 20x jsem odsunula do druhé půlky, kde je psí klec takže se k nim dá dostat dost těžko. Do té půlky patřily i Děti z Bulerbynu. Dnes jsem ji vytáhla a udělila jí speciální místo. Pod mým polštářem. Znovu jsem se začetla do osudů, radostí a strastí dětství. Jediné, co mě od ní odtrhlo bylo to, že jsem to všechno musela napsat sem, že se musím chystat do práce a že si potřebuju jít zaběhat. Večer si na ni zase vzpomenu a zase po dlouhé době půjdu spát nad ránem, až knížku dočtu. Dojímají mě úryvky a kousky povídek, které popisuje malá Lisa. Vzpoměla jsem si na to, jak jsem jako malá patřila do takové té "panelákové party" dětí, které si společně chodily hrát na stejné pískoviště a později si chodili hrát i samy. Vzpomínám si na to, jak jsme mezi panelákovými vchody natáhli dlouhou šňůru a na ní jsme si pomocí kolíčků na prádlo posílali dopisy. Byla to zábava, ale kluci, kteří bydleli v bytě mezi naší "lteckou poštou" nám vždycky provázek přeřízli a tak nás to brzy přestalo bavit. Taky si vzpomínám na naši tajnou řeč. Takva stakla fakkvat zakva tokvo. Nerozumíte, že? Ještě pořád si na to pamatuju, bylo mi tehdy asi 10. Vzpomínám si na to, jak jsme zvonili na starého důchodce, který nás pak honil a nám to přišlo hrozně vtipné, nebo jsme kradli mrkve ze záhonů cizích lidí, kteří taky nebyli nadšení. Na všechno jsem si teď vzpoměla. Je mi líto, že v té době jsem nevěděla, že jsou to ty nejkrásnější léta a vzpomínky. Hodně lidí říká, že nikdy nezapomene na střední školu. Možná je to tím, že jsem střední ještě neukončila, ale prozatím jsem si prostě jistá, že zážitky z dětství budou vždycky ty nejsilnější. Nikdy přece nezapomenu na to, jak jsem jezdila na žebřiňáku, jak jsme mlátili obilí, převraceli seno,shrabovali seno takovým strojem. Pochybuju, že jste ho někdy viděli:)). Díky tomu, že mám úžasnou babičku, která navzdory tomu, že je poměrně moderní a hezká a na svůj věk vůbec nevypadá mlátí seno, má starý traktor a díky nim vím, co je to žebřiňák, vím, jak se vyorávají brambory, umím poznat slepici od perličky, lozit po stromech a dělat domácí hrábě. Za to všechno jsem neuvěřitelně ráda, protože jen hrozně malá dětí v mém věku tohle všechno zažilo. Neví, co je důležité, vzpomínají na to, jak si jako malí koupili první mobil a přitom ani netuší o jaké vzpomínky přicházejí. Nemají je, protože neměli takové štěstí jako já. A to je mi líto. Je mi to líto za ně. Nedokážu si představit své dětství lépe, než na vesnici u babičky. Právě z tama mám nejvíc vzpomínek, na které nikdy nezapomenu:-)). Jo třeba, jak při zabíjačce viselo prase vždycky na NAŠÍ houpačce:-). Možná proto mám jiné životní hodnoty, než většina mých vrstevníků. Dokážu si sama dojít pizzu, když mám hlad a neřeším, že jím sama - je přece normální, že když mám hlad se najím. Nemám problém jít kamkoli sama - přece nepotřebuju mít za sebou partu kamarádů, abych nevypadala blbě. Nemám problém přejít náměstí - protože JÁ jsem TA co neuznává lidi, kteří ostatní hodností podle vzhledu, čili mi může být jedno, co si takoví lidi říkají. Nemám problém s tím říct, že ráda jím - ze mě nedělá osobnost a borku to, že řeknu že prostě nejím a že mám krásnou postavu od přírody (bejvávalo:D), ale ani teď mi to nevadí. Nevadí mi jíst před lidma - protože vím, že lidi, kteří si řeknou "ta by měla spíš hladovět" jsou tak malí, že je ani nevidím:). A spousta dalších věcí. Myslím, že tohle všechno jsem se naučila jako malá. Žila jsem tam, kde nikdo neřešil, jestli má mobil s anténou nebo bez. A je mi to jedno doteď. Musím poděkovat svým blízkým, že ze mě vychovali osobnost, která se kvůli nikomu nebude měnit, budu taková, jaká být chci, ne taková aby si o mě ostatní řekli, jak jsem super. Já jsem super, protože jsem to já! Ne někdo, kdo se mění kvůli ostatním:). Moc jsem o tom přemýšlela a kdyby to šlo, ráda bych se vrátila do doby, kdy mi bylo 5-12? Byly to léta, kdy jsem si užívala, hrála jsem stupidní hry, poznávala ostatní lidi/děti a učila jsem si pracovat se svým vlastním já. Často na to vzpomínám a nikdy na to nechci zapomenout, protože jen díky tomuto období jsem já, JÁ.

Akce s Jenny

1. srpna 2009 v 8:15
Další akce s Jenny. Tentokrát v rámci našeho zdravého životního stylu jsme se vydaly včera běhat!!! Sice jsme polovinu cesty prošly, ale byl to fakt zážitek, zvlášť. když mi Jana vysvětlila, že tím parkem, kterým právě běžíme se nemá chodit, protože tam znásilňují jako na běžícím pásu. Škoda, že mi to nestihl nikdo říct dřív, už 5 let tam venčím psy:))