Jen tak plácám

7. srpna 2009 v 17:10
Je zláštní, že nedokážu psát bez hudby. Když chci psát článek jen tak o tom, co si myslím, pustím si hudbu jinou, než tehdy, kdy pšíšu článek jen tak. Je to zvláštní, jak to na mě působí. Přemýšlím nad tím, kolik věcí ovlivňuje dnešní svět, všechny ty lidi, všechno. Nevím, co se stalo. Že by ta pomyslná dospělost? Vzpomínám si na doby, kdy jsem vždycky vyčuhovala, ale nikdy jsem neměla vysoké sebevědomí. Vždycky to tak vypadalo, někteří mě za to obdivovali, někteří nenáviděli. Vypadala jsem, že je mi to jedno. A přitom nikdo nevěděl, že nedokážu projít kolem skupiny lidí, že nedokážu jít sama na pizzu, že si nedokážu koupit oblečení, které se mi líbí a mnoho dalších věcí. V poslední době vyčnívám čím dál míň, čím dál víc přemýšlím o životě. Stejně jako jsem kdysi nedokázala projít přez náměstí, kde sedělo nezkutečné množství trapných pubertálních kretenů, tak ted se bez problémů projdu a je mi jedno, co si myslí. Prostě je pro mě nepodstatné, co si myslí ostatní. Ať si myslí, co chtějí. Jsem prostě svá a je mi moc fajn.

Usmívám se, když vidím mé vrstevníky, jak se snaží zapůsobit na ostatní, jak mluví sprostě a myslí si, že jim padne k nohám celý svět a pomlouvají ostatní, protože TO je to drsné:)). Ach jo, jak mi příjdou hloupí a malí. A od takových lidí mi má vadit kritika? Vždyť se je nedá ani poslouchat, natož cokoli, co řeknou brát vážně.

Snad na to taky jednou přijdou. Nevím, jestli do takového stádia, kde jsem já ted dospěje každý, ale začínám být ráda, že jsi si konečně uvědomila, že jsem osobnost se vším všudy a člověk nikdy nebude šťastný, dokud nebude svůj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama